Výprava k nejzápadnějšímu bodu
Praha — Panenský Týnec — jezero Most — Boží Dar — Kraslice — Aš — Františkovy Lázně — Krásno — Rakovník
Středa až neděle 6.—10. 9. 2023
Tohle je deník mého zatím nejdelšího vícedenního cyklovýletu. Něco v tomhle smyslu jsem plánoval delší dobu, na jaře 2023 jsem se konečně rozhoupal a zakoupil gravel kolo a brašny. Mým dlouhodobým cílem je na kole dojet k moři, to je něco přes 600 km a vychází to zhruba na týden cesty (a pak nějak zpět, vlakem nebo busem; 1200 km už je trochu moc). Tady jsem chtěl otestovat vybavení a hlavně jestli to dokážu reálně ujet.
Můj první vícedenní trip byl Praha-Lipno a zpět, se stanem a plachtou (něco přes 400 km a 3 dny). Po zkušenostech s hledáním místa na stan, kdy jsem nějakých 40 km za šera projížděl kolem Lipna a koukal na stromy všude kolem cesty, jsem si pořídil hamaku. Tu jsem pak jel vyzkoušet na okruhu Praha-Ralsko (2 a půl dne, 352 km).
Na začátku září se po několika týdnech udělalo hezky a teploty měly být kolem 25 stupňů. Hned jsem toho využil a vzal si na zbytek týdne volno. Plány nebyly moc konkrétní, jen několik významných bodů po cestě: Panenský Týnec, jezero Most, Boží Dar, Aš, Krásno.
Přehled výbavy najdete na konci. Celkový náklad bez samotného kola byl kolem 20 kg.
Středa
Věci jsem si nachystal už večer, ale další dvě hodiny trvalo je nějak rozumně naskládat do brašen na kolo. Vyrážím až po desáté, přes novou Trojskou lávku na sever. V Roztokách se odpojuji od řeky a pokračuji severozápadně podle cyklonavigace k Panenskému Týnci, kde má být zajímavý nedostavěný kostel. Po cestě jsem se chtěl stavit někde na oběd, ale nepodařilo se mi nic najít, tak obědvám první Rio Mare na náspu u cesty.
Nedaleko Týnce se stavuji na zřícenině hradu Žerotín (moc z hradu, ale místo je to pěkné a zachoval se velký sklep) a v bufetu u rybníka si dávám pivo a doplňuji vodu. Překonávám dálnici a podle všudypřítomných cedulí rychle najdu nedostavěný kostel, který se tu nazývá prostě “chrám”. Vstup je volný.
V chrámu si dávám svačinu a chvíli odpočívám. Má to být oblíbené místo pro svatby, naštěstí tu zrovna žádná neprobíhá a je tu příjemný klid. Zvukovou kulisu zajišťují všudypřítomní holubi, holé zdivo je plné děr po trámech a snad v každé díře jeden holub sedí a vrká, další poletují kolem.
Cesta pokračuje dál přes Slaný směrem k Lounům. Ty si chci projet za světla a tak s přicházejícím soumrakem hledám místo k přenocování. Podle mapy ve vsi Citoliby odbočuji doprava k jakémusi architektonicky významnému mostu, kde mapa slibuje les. Most sice není nijak zajímavý, ale je u něj rybníček s kachnami a pěkné odpočívadlo, kde si ještě za světla vařím polívku. Sláva dotačnímu programu na rozvoj venkova. Kachny by si něco daly, ale musí se zatím spokojit s travou. V lesíku, který tu skutečně je, scházím z cesty a vážu hamaku. Kromě jednoho pejskaře o mě snad nikdo neví.
Se setměním se probouzí svět nočních zvuků. Nejprve po příliš blízké trati projíždí lokálka, naštěstí za celou noc jen dvakrát. Kdesi v dáli se vytrvale ozývá bušení strojů, snad opravují vozovku na dálnici. Zvuk přichází alespoň ze dvou směrů současně. Někdy po desáté bušení ustává a je slyšet už jen šumění dálnice.
Čtvrek
Snídám u kachního rybníčku a kachny mě ujišťují, že hruškový koláč taky rády, pár drobků házím do trávy a vyvolávám kachní rvačku. Louny projíždím přes náměstí podle navigace, není to moc značené. Mapy mě vedou do podezřelého průchodu se schody, vracím se a objíždím to jinudy. Na severní straně města je pěkná cyklostezka se stromořadím, po ní projíždím předměstím a odkláním se z plánované trasy na Červený vrch, kde má být vyhlídka. Míjím školní výlet směřující zjevně stejným směrem. Vyhlídka otvírá až od jedenácti, děti budou asi zklamané. Výhled tu není bez rozhledny žádný. Nahoře potkávám dva techniky, kteří sem vyjeli montovat něco na anténách.
Cesta pokračuje dál na sever, dnešním hlavním cílem je jezero Most. Projíždím krajem bizarních kopců a hruškových alejí. Někde tady se mi povedlo ohnout dva zuby na velkém tácu, převáděl jsem kolo po betonovém pražci přes strouhu (díky za super cyklostezku, mapy.cz) a zadní kolo sklouzlo. Naštěstí stačilo zuby obrousit kamenem z pole a řetěz zase drží. S tímhle tuningem jsem dojel celý okruh a všechno je zřejmě v nejlepším pořádku, asi s tím soudruzi ze Shimana počítali.
Po cestě zastavuji u zříceniny zámku v Libčevsi, je ale bohužel nepřístupná. V mapě mě zaujme nedaleká přírodní památka Čičov, má tam být “dokonale vyvinutá stepní vegetace”, což se ukazuje jako celkem normální tráva. Je to šílený kopec a většinu cesty kolo tlačím kopřivami, další výborný nápad po Červeném vrchu. Nahoře mě však odměňuje fantastický výhled po Středohoří a potkávám tu mimo pár turistů dva krkavce.
Na oběd se chci stavit v restauraci pod Bořní. Po vystoupání na úpatí hory však nacházím restauraci pustou a zjevně v přestavbě. Na webu to samozřejmě napsané nemají. Sjíždím do nedaleké Bíliny a u nádraží si dávám kuřecí nudličky s rýží, trochu přesolené, a pomelo-grep. U baru doplňuji vodu do láhve.
Blížím se k Mostu a projíždím kolem “Venuše”, což podle mapy měla být pískovna, ale je to jakési nechutné chemické odkaliště. Samotné jezero Most předčí moje očekávání (přeci jen to je zatopený hnědouhelný důl), voda je nádherně čistá a osvěžující. Je ale takové vedro, že osvěžení dlouho nevydrží.
Objíždím jezero po severní straně a zbytečně až skoro na jižní konec, ale podél vody se pěkně jede, je tu asfaltka. Ke kostelu se mi zajíždět nechce (to bude ten, co posouvali po kolejích?) a tak se odpojuji od okružní trasy a směřuji k Litvínovu. Veskrze hnusné prostředí, všechno zaprášené, krajinu křižují různá potrubí bůhví s čím a spousta kolejí. Nejdivočejší je úsek silnice se světelnou signalizací “když svítí světlo, zastav”. Nejspíš tam vede čpavek nebo nějaká podobná mňamka.
V Horním Jiřetíně zastavuji u Vietnamce na nanuka a protože je ještě dost času, pouštím se do dlouhého stoupání na hřeben Krušných hor. Kopec to nakonec není až tak prudký, ale je proklatě dlouhý. V Nové Vsi v Horách se odpojuji z cyklostezky 25 a po trase 23 pokračuji směr Boží Dar. V Rudolicích podle mapy nacházím studánku u cesty, tato sestává z dřevěné skříně v níž je plastová trubka a dva gumové lavory na jímání vody. Voda je dobrá a studená, tak nabírám celý kanistr i lahev. Asfaltka vede střídavě po lukách a lesem a po chvíli přijíždím k odpočívadlu u Telčského potoka, kde si dělám polívku a potkávám nahluchlého dědu na kole, který se česko-německy vyptává kam jedu … a nerozumí odpovědi.
Za obcí Kalek (hezký kostel) už se stmívá a tak zajíždím do lesa hledat místo na spaní. Smrkový les bez podrostu je na hamaku ideální, jen musím olámat pár nízkých větviček.
Pátek
Vařím si snídani u Červeného rybníka a vyrážím dál po hřebeni. Dnešním prvním cílem je Boží Dar, kam až dojedu zatím není jasné. Projíždím kolem nádrže Přísečnice, pěknou horskou krajinou s větrníky přes Měděnec, následuje pekelný výšlap na Klínovec. Na vrcholu jsem už byl a tak si to teď s chutí odpustím. Od odbočky k vysílači už se sjede rovnou na Božák.
Na Božím Daru poobědvám v hospodě na náměstí. Řízek není, vlastně nic z tabule není, jen guláš a borůvkové knedlíky. Dávám si guláš. Pěkný domácí bramborový knedlík co vidím u německých turistů už taky není a dostávám čtyři trochu tuhé houskové knedlíky. Nekup to za tři stovky. Ale mám hlad a místní pivo z Rýžovny ujde. Ještě v Božím Daru zastavuji v koloniálu a doplňuji zásoby na cestu - dva moravské koláče k snídani, tři banány ve slevě, nějaké tyčky, nanuka a sáček lékorek. Zbytek dne a sobotu jedu hlavně na lékorky a banány.
Projíždím po pěkné božídarské cyklostezce a pak přes Horní Blatnou, Rolavu a před Kraslicemi si dělám další zajížďku do kopce kvůli doplnění vody. Stoupám kolem “ferraty” a skalního města (nic jsem z něj neviděl). V polovině kopce už kolo tlačím. Nicméně po cestě do Kraslic nacházím slibovanou studánku kde nabírám vodu na další cestu. Stálo to za to? Naprosto (ne nestálo)
V Kraslicích se otáčím na sever a zbytek cesty na špičku republiky jedu Německem, kde to vychází kratší. Hraniční přechod tu není, ani jsem si nevšiml kde skončilo česko, tak nějak plynule cedule přechází do němčiny. Na české straně bylo všechno dvoujazyčné, u Němců ani náznak snahy.
Spolu s českými cedulemi mizí i značení cyklostezek. Německé trasy jsou tu značené čtvercovými tabulkami na stromech a sloupech s obrázkem kola a různou barvou (pastelovou, nebo spíš vybledlou). Cedulky snadno přehlídnete a už se ani nedozvíte kam daná cesta vede nebo třeba kde odbočit, hlavně že to je Muzikantweg či co. Celou cestu za hranicí jedu podle navigace.
Už skoro za tmy přijíždím k cíli, ze západu. Trojmezný bod je z německé strany přístupný jen po pěšině a není tam nějaké zvláštní značení mimo samotný patník, snad jen informační tabule. Na české straně je krásný travnatý plácek (šel by tu postavit stan, ale stan nevezu) s lavičkami. Hlavně tu ale je samoobslužná prodejna tatranek, kofoly a piva. Tatranku s kofolou si kupuji QR kódem (kasičku někdo prý ukradl a tak už tu není?!) a vyrážím hledat místo na nocleh. Hamaku vážu mezi břízy na pastvině a poprvé zkouším spát bez plachty. Jsou vidět hvězdy! I když jen mezi korunami stromů a jen když nezatáhnu síťku proti komárům. V noci ale dost fouká a i s underquiltem je trochu chladno. Hamaka na vrcholu kopce asi nebyl úplně nejšťastnější nápad. Nocí se nese rytmické dunění, které pokládám za zvuky z větrných turbín, ale nejde to s jistotou určit. Během noci zvuk několikrát ustává a mění hlasitost. Na stromě vedle podle všeho bydlí sova. Únava ale je dostatečná (nechtěl jsem spát v Německu a tak to vyšlo asi na 120 km) a tak i přes noční zvuky a usínám.
Sobota
Celou dobu jsem trojmezný bod považoval za bod nejzápadnější, ten je ale o pár kilometrů víc na jih. Je chladné ráno a tak chvíli hledám vhodné místo na sluníčku na snídani. Zastavuji na lesní cestě a snídám koláče z Božího Daru. Z německé strany hranice se už kolem sedmé ozývá křovinořez … blbci nejsou jen u nás.
Nacházím odbočku k nejzápadnějšímu bodu, není tu kdovíjaké značení, mapy to jistí. Míjím dva týpky kteří zřejmě opravují (nebo kradou) kamenný pomník zaniklé obce, projíždím oblakem prachu a po loukách směrem ke hranici. Tady se pěšina mění v kozí stezku a tak zbytek cesty kolo střídavě vedu a nesu přes kořeny v močále. V přístřešku u hranice probouzím (je půl desáté) dalšího šílence s kolem, který tu přespával v hamace a vyráží na východ do Otrokovic. Ve srovnání s trojmezným bodem tu není o co stát, přístupová cesta je tristní a je tu pouze informační tabule a plechová značka v potoce. Geografická meta je ale dobyta a tak se můžu se vydat na zpáteční cestu do Prahy.
Projíždím lesy do Aše a míjím podivné zchátralé stavbičky a snad rozpadlá kasárna pohraniční stráže. Aš, snad díky dotacím, nepůsobí tak dezolátně jak jsem si ho představoval. Bez nějakých zásadních zážitků sjíždím do Františkových Lázní, kde ochutnávám několik pramenů a beru si jeden nejméně slaný do láhve na pití. Potkávám tu dalšího cykloturistu, tentokrát mířícího na Šumavu. Ve Františkových Lázních je pěkný park u Labutího jezírka. Lázeňské stavby jsou v různě zanedbaném stavu, uvnitř někdy až nechutné.
Žádnou rozumnou restauraci na oběd jsem ve městě nenašel a tak vyrážím po pěkné klikaté cyklostezce podél Ohře ke Kynšperku. Oběd si dávám v cyklistické restauraci u koňské ohrady, řízek je podle chuti z mraženého polotovaru, hranolky a pivo dobré. Projíždím Kynšperkem, kolem věznice, pod dálnicí a podél ní kus na sever. Mým posledním cílem je Krásenská rozhledna. Přejíždím několik kopců se snad nejhorším stoupáním z celého výletu, skrz obce Arnoltov, Kostelní Bříza a Rovná (proč se takhle vždycky jmenují vesnice ve svahu?). Míjím dvě romské osady a bývalý důl Jeroným, který zrovna zavírá. Do Krásna tedy přijíždím chvíli po čtvrté. Krásenská rozhledna je stále stejně pěkná, co není pěkné je dlážděná cesta k ní (hezká je, ale nejde po ní jet). Vedle cesty je místy dokonce vyjetá pěšina.
Už se připozdívá, ale chci stihnout dojet do Prahy do neděle a zbývá asi 160 kilometrů, tak se snažím do večera stihnout co nejvíc. V Bečově nad Teplou u trati nabírám vodu a snažím se smýt pot, trochu předčasně, protože mě čeká táhlé stoupání hned za Bečovem. Pěnový pásek na čele helmy je skoro trvale nasáklý a ani přes noc nestačí vyschnout, i když se ho snažím ždímat. Projíždím Toužimí, obcí Brložec a místo na spaní nacházím v borovém hájku u vsi Pšov. Je tu dokonce turistické odpočívadlo, kde si dělám večeři a ráno i snídani.
Neděle
Zbývá asi 120 kilometrů. U snídaně (rýžová kaše se špendlíky z nedalekého křoví - mimochodem, super recept!) zdravím traktoristu, který jede sekat pole vedle hájku, kde jsem spal. Jak výhodné je vstát se svítáním!
Jedu podle navigace a většinou po silnici, už není čas ani chuť na hrdinství. Za vsí Močidlec, kde aroma zcela odpovídalo názvu, míjím nejprve asi 5 policajtů na motrkách a pak několik Škodovek s cyklisty v závěsu, zřejmě nějaký závod, pěkná blbárna. V Rabštejně se držím cyklostezky Berounka-Střela, což určitě cestu nezrychlilo, ale bylo to tam pěkné. Projíždím přes opuštěné skautské tábořiště, brod, kolem starého lomu na břidlici a dlouhým stoupáním v lese k Černému rybníku. V Žihli si dávám nanuka, kupuji rohlíky k obědu a jedu dál po cyklostezce. V Ostrovci se cesta ztrácí, místní mě ale navigují na tu správnou pěšinu, zřejmě tady běžný problém. Nacházím další skautský tábor, kde ve studánce doplňuji vodu. Pramen je velmi slabý a tak zatímco se kanystr plní, obědvám druhý Rio Mare s rohlíky. Ze zvědavosti procházím skautské zázemí a nacházím pozoruhodnou sochu prasete z Ytongu. Asi trestná lavice za prasečiny u jídla?
Pokračuji skrz Rakovník a kolem Lánské obory. Za plotem je vidět lom, tady asi Balák kradl ty kameny? Dobré místo na zlodějinu, není tu žádný signál.
Podél obory vyjíždím až do samotných Lán (na plotě jsou cedulky, že se tu chovají divočáci) a odtud víceméně přímo ku Praze. Zhruba od Rakovníka přestávají cyklisti odpovídat na pozdrav a také tu začíná epidemie prasáckého řízení, nejen klasika (kolik že je 1.5 metru?), ale i nebezpečné předjíždění před horizontem a bujné troubení. Řád děravého výfuku získává řidič Lamba, který mě předjížděl na rozbité silnici těsně za koncem obce aspoň stovkou. Moc pěkný, gratuluju.
Na kraji Prahy už mi trochu dochází síly a nechce se mi táhnout se skrz centrum ve špičce, taky mě napadá že vlastně mám tramvajenku nahranou v mobilu. Sjíždím strašidelným výtahem do stanice Petřiny a domů hezky áčkem. Přijíždím v půl sedmé, na computeru je 563 km, průměrná rychlost byla kolem 19, ale asi po 400 km se místo ní ukazuje chyba.
Výbava
Po návratu jsem všechno zvážil pro budoucí srovnání. Některé věci tedy nejsou úplně přesné (jídlo snědeno, plyn spotřebován), ale nějaký obrázek se z toho udělat nechá.
Kolo je Author Aura RX5, zadní brašny, nosič a držák spacáku na řidítka Topeak, brašna do rámu Rockbros (Čína) a brašny na vidlici Rhinowalk (taky Čína). Zámek jsem vezl jen malý lankový, s kilovým Abusem se mi teď nechtělo táhnout. Když kolo nechávám max před krámem, pro pocit to stačí.
Celková hmotnost výbavy, včetně kola a zásob, byla asi 28 kg. Některé vybrané skupiny věcí:
Hmotnost | Kategorie |
---|---|
3,3 kg | brašny |
11,3 kg | samotné kolo s pevnými doplňky (nosič, šlapky) |
0,7 kg | servis a doplňky (duše, lepení, nářadí, světlo, pumpička aj.) |
0–4 kg | voda (většinou kolem 2 litrů) |
3,5 kg | věci na spaní (hamaka, underquilt, péřový spacák, plachta) |
1,2 kg | náčiní na vaření |
1 kg | elektronika (powerbanka 30Ah, mobil, čtečka, kabel, nabíječka) |
2 kg | náhradní oblečení a pláštěnka |
0,6 kg | lékárnička |
1,5 kg | jídlo |
Hamaka je typ Hennessy Explorer Deluxe Zip XL, underquilt DD Hammocks Underblanket. Underquilt na tuhle hamaku nepasuje úplně dobře (to ale asi žádný, protože Hennessy má asymetrický tvar a je to spíš takový levitující stan než klasická hamaka). Musel jsem přidat poutka na lepší místa a stále řeším jak UQ k hamace rozumně připnout. Gumové tkaničky fungují, ale hamaka se tím trochu deformuje a přilnutí není moc dobré.
Co se týče zásob jídla, měl jsem několik instantních polévek k večeři, jedno balení malých čokoládových mysli tyček z Decathlonu, které se mi už osvědčily při výletu na Lipno, a jedno balení ovocných želé tyčinek odtamtéž (tyto se velmi osvědčily jako zdroj cukru v dlouhých stoupáních, nejlepší jsou hruškové a citrusové, jahoda je pěkně chemická). Obědy jsem plánoval ulovit po cestě a pro případ nouze jsem měl dvě plechovky tuňákového salátu Rio Mare. Na první dvě snídaně jsem měl kus hruškového koláče v alobalu, na další pak instantní rýžovou kaši. K tomu ještě zásobu sušeného ovoce, hlavně rozinky a brusinky se zázvorem. Vařil jsem na plynu z kartuše Coleman.
Moudrosti na závěr
- Bylo to dobré
- Hamaka se mi osvědčila, škoda že underquilt zabírá tolik místa - možná zkusím alumatku, ale moc důvěry v tom nemám.
- Nemusel jsem vozit tolik jídla, protože po cestě byl vietnamec skoro v každé vesnici, ale zpátky jsem přivezl jen pár myslityček a trochu sušeného ovoce
- Tuňákové saláty Rio Mare jsou asi zbytečně těžké, ale jako instantní oběd ideální
- Chce to odlehčit. Zatím nevím jak, ale nabízí se vyměnit plynový vařič za lihový. Míň jídla, míň vody, míň náhradního oblečení. Tím by se ubraly klidně 4 kila z nákladu. Uvidíme příště